Tréninková šavle od českého kováře

01.02.2015 12:26

V čínských bojových uměních se bohužel vytratila dovednost skutečného boje se zbraněmi. V posledních 70ti letech i v Číně zřídka potkáte někoho, kdo by měl jakoukoli reálnou zkušenost ze sparingu s chladnými zbraněmi. V chen taijiquan jsou tradičními zbraněmi šavle, kopí, dlouhá silná tyč; další zbraně jako meč nebo halapartna asi přišly do stylu až později. V některých tradicích se například ani s mečem necvičí. Pak jsou speciální zbraně a páry. Ale bezpochyby šavle patří k tradici a má smysl se jí zabývat.

Jak ale cvičit se zbraněmi, když ani čínští učitelé nemají reálnou zkušenost se sparingem? Většina praxe, kterou můžete po světě vidět je zaměřena na budování spojení se zbraní, jin. Vidíte jen samé toy weapons, oficiální soutěžní šavle s měkkou čepelí, bez váhy a těžiště. Pokud vás ale tenhle typ cvičení nezajímá, a chcete vědět, jaké to je po někom opravdu seknout anebo sek odvrátit, potřebujete něco jiného. A musíte přemýšlet a rekonstruovat, a chodit po muzeích a aukcích a dívat se, jak historické zbraně vypadají. Dietmar v Die Pagode tohle dělá a také sparing se studenty zkouší, jeho výhoda je, že cvičil i s evropskými zbraněmi a zná tedy i jiné tra    dice.

Pokud jde o šavli, tak v Die Pagode se začíná s černými plastovými šavlemi, člověk si vyzkouší v páru kontrolu vzdálenosti, kroky, časování akcí atd.. Ale v určitém okamžiku už tahle černá plastová zbraň nestačí a začnete přemýšlet o tom, s čím kovovým si dále hrát.

Pak máte možnost si buď koupit dražší v Číně vyrobené zbraně anebo najít místního kováře v Evropě, který vám zbraň udělá takříkajíc na míru. Zbraň, se kterou chcete seknout do jiné zbraně, by se vám ideálně neměla rozpadnout v ruce a čepel by měla aspoň něco vydržet. Obchodů, které prodávají lepší a dražší v Číně vyrobené kovové zbraně je víc, tak tady nebudu dělat reklamu nikomu.

My jsme si také zkusili, jaké to je nechat si vyrobit zbraň od českého kováře. Zařizoval já a byla to pro mě velmi pěkná zkušenost a dozvěděl jsem se docela dost věcí. Pro kolegy v Německu to nebylo samozřejmě poprvé, co si nechávali vyrobit zbraň v Evropě, ale já jsem tuhle zkušenost neměl.

Neměli jsme ambici nechat si udělat zbraň z kalené oceli, ale chtěli jsme pořídit něco skutečně tréninkového. Měli jsme ale celkem jasnou představu o váze, rozložení váhy, tvaru čepele a provedení rukojeti a záštity i způsobu uchycení rukojeti. Zbraň měla vypadat jako jeden muzeální kousek z19. století z jednoho čínského muzea.

Pan Tomáš Lebduška (http://www.vyrobamecu.cz/lebduska.html), kovář, který standardně dělá zbraně pro historický šerm, nakonec vyrobil moc pěknou a odolnou zbraň. Kromě toho ale bylo pro mě velmi poučné vidět, jak kovář pracuje, a jak myslí. Pochopil jsem, že je třeba si ujasnit, co od zbraně chceme – aby vypadala jako nějaká historická zbraň a technologicky a vizuálně kopírovala historický kus, nebo aby to byla zbraň snadno použitelná ve sparingu.

Historické kusy nejsou dokonalé, je dost pravděpodobné, že lidé v Číně museli dřív svoje zbraně dobře znát. Museli vědět, co si s nimi mohou dovolit. Měli také většinou omezené zdroje, a kováři měli omezené možnosti. Zbraně určitě nebyly dokonalé a dokonale odolné, úspěch dost závisel na člověku, který zbraň ruce držel – někdo ji hned zlomil a jinému sloužila léta.

Výsledek - zbraň při převzetí u kováře.