Dojmy ze semináře ve Friedrichshafenu: Fajin, Neijin a k čemu to celé je

21.06.2016 09:15

Stručně bych se rád vrátil k semináři ve Friedrichshafenu před týdnem. Byl to seminář pro pokročilejší studenty, takže jsme se mohli věnovat podrobnostem vytváření spojení, jin, a vnitřnímu pohybu, neijin. Přestože s Dietmarem a jeho studenty cvičím 13 let (a před tím jsem styl Chen cvičil i jinde řadu dalších let), tak mě vždycky překvapí, co všechno se ještě dá s tělem udělat, jak široké jsou možnosti aplikací jednotlivých forem, a jak různé jsou přístupy k tréninku chen taijiquan v jednotlivých tradicích.

Odlišný přístup k praxi mají i různé skupiny v rámci xiaojia (malého rámce) stylu Chen. Dietmar vysvětloval, jak neijin učí v tradici Chen Boxiana, (například zde https://youtu.be/pmPTHPAtuXM), což je jedna z nejčastějších variant malého rámce Chen Taijiquan, se kterou se lze v kontinentální Číně setkat. Z téhle tradice pak jsou lidé, které lze občas online vidět, jak předvádějí moc pěkný fajin, například vynikající mistr Chen Qinghuan zde http://www.56.com/u98/v_MzgwNTQ3MTk.html. V téhle tradici se prý například cvičí jen některé zbraně, mají specifický přístup k pohybu pánve a specifické tréninkové metody pro nácvik spojení a fajin.  Jak se dostat od prázdné yilu k něčemu se spojením, a pak k yilu s fajin, a jak vlastně se fajin cvičí, jak se dál fajin rozvíjí a kam to celé nakonec vede? Fajin určitě není cíl, ke kterému je třeba se nějak připoutat, ale chápu to tak, že to je indikátor toho, jak jsme daleko s jin, chansijin.  Nechci tady reprodukovat to, co Dietmar říkal o fajin, a tom, jak to funguje s Yi, nemá smysl se snažit popsat zkušenosti někoho jiného. Je ale skvělé, že Dietmar to umí naučit i svoje studenty (viz video dole).

Obecně, to nejzajímavější v taijiquan začíná až po mnoha letech praxe. Na začátku je to spíš taková gymnastika, tj. jak se říká prázdná forma. Ve chvíli kdy jsme schopni se soustředit na vnitřní pohyb a vytváření spojení, najednou řada instrukcí dává mnohem větší smysl. Že pohyb „začíná v danjianu“, že spodní část těla musí být pevně zakořeněná a horní měkká, že tělo do jednoho celku spojují kruhy a spirály, že je třeba uvolnit stojnou nohu, že při pohybu dopředu má jít váha zatížené nohy dolů, střídat uzavření a otevření (pánve!), prázdno a naplnění, že je třeba mít kulatý yuan dang a používat tělo a danjian;  ano, tohle všechno posloucháte léta, ale bez neijinu to moc smysl nedává. A neijin není něco, o čem se dá mluvit, nebo co si můžeme představovat, jin je něco, co v těle je třeba cítit. Proto je to asi tak těžké, proto čínští učitelé o neijinu moc nemluví, a proto to také mnozí učitelé taijiquan ani neumí a některé principy neznají. Čínská historie 20. století, a nemusíme zacházet do podrobností, to je jedno období za druhým kdy nebylo možné něco takového jako je taijiquan předávat dál zcela jistě mimo rodiny a často ani v nich.  Bezpochyby se v mnoha tradicích ztratily tréninkové metody, určitě mnohé tradice přišly o celé vrstvy chápání taijiquan jako bojového umění. Je těžké zjistit, co se chcete v taijiquan naučit a na co se máte dívat, ale stejně těžké je zjistit, kdo by vás to byl schopen naučit. A bohužel těch lidí není mocL.

Po letech praxe to začíná být mnohem zajímavější než mávání rukama a nohama, tělo začíná fungovat jako celek. Také začne být jasnější, že tohle je bojové umění, neuvěřitelně efektivní, ale postavené na úplně jiných principech, než si spousta lidí cvičících taijiquan myslí.  Samozřejmě že praštit někoho s kime, jako v karate, je také účinné, ale v tajiquan prostě funguje jinak. Tuishou, (resp. jak Dietmar říkal, tohle označení pro cvičení ve dvojici je dost novodobý výmysl lidí zvenčí, tradičně se tomu říkalo Keshou nebo Tashou) není nějaké přetahování.  

Většina lidí se k neijinu dostane (pokud ovšem je má kdo je to naučit) po mnoha letech praxe, mnoha letech intenzivní práce na základních věcech. Dietmar vysvětluje principy neijinu prakticky od začátku, ale tělo je připravené až po čase. Myslím, že pro nás, kdo necvičíme 4 hodiny denně se skvělým učitelem, to znamená, že taijiquan je pro nás nekonečný úkol.  A měli bychom mít tedy jasno v tom, čeho chceme dosáhnout a co se chceme a jsme schopni se v omezeném čase naučit. Pochopení a kontrolu nad tělem a spojením lze rozvíjet stále dál i v pokročilém věku, takže ani profesionálové nedojdou na konec, mají pořád dál co rozvíjet.  

Moc mě těší, když vidím Dietmarovy studenty, kteří s ním mohou cvičit mnohem intenzivněji než já, jak za ta léta rostou. Je to pro mě motivace, vidět, jak se pohyby některých lidí rozvinou a jak po letech praxe začínají s fajin, jak se jejich spojení rozvíjí dál a dál. Za tímhle je ale léta dřiny, a každodenní přípravná cvičení, kilometry slepičících kroků, miliony opic, miliony kroků v xinyiquan a taijiquanJ

Like for Anny!